Příběh Evy
Občas potkávám anděly.
Mojí dceři Evě je právě 15 let. V jejím životě už bylo hodně chvil, na které nezapomenu. Napořád mi v paměti utkvěl den, kdy začala chodit. Na takovou chvíli rodiče většinou nezapomínají, ale já s mužem jsme slzeli dojetím. Tomu dni
totiž předcházel dlouhý boj. Cvičili jsme pětkrát denně Vojtovou metodou. Každý den ráno jsme rehabilitovali. Už osm měsíců jsem jí každý večer píchala růstový hormon. Měli jsme naději, že začne chodit ve dvou a půl letech. A najednou jí byl rok a půl a ona se pustila křesla a ťapala po místnosti – prostě zázrak! Díky Evče občas potkávám anděly. Rehabilitační sestra Jarmila, úžasná, trpělivá, soucitná s dítětem i se mnou. Přinesli jsme jí měsíční dítě, rozbalila ho
a řekla: „To je velmi hodné dítě.“ A já se rozbrečela. Dcera totiž nepila, neplakala, nic. Byla promodralá a pořád spala. Když jí Jarmila lehce zmáčkla místo na hrudníčku, pohnula nožkami, otevřela pusu a – zázrak – zakřičela! Prostě se konečně nadechla do celých plic a zrůžověla. Od té doby jsme ji nenechali v klidu, až do dne, kdy se pustila křesla a začala sama chodit. Probíhají roky a já dál hledám pomoc. Lidí, kteří mají zkušenosti a jsou ochotni vám je
sdělit s citem a pochopením, není mnoho. A hlavně není mnoho těch, kteří by to dítě mohli mít prostě rádi, když je to s ním tak těžké a ta jeho matka by pro něj mohla dělat víc a lépe. Posledního anděla jsem potkala u Evči ve
škole. Asistentka Kačenka si mě po pár měsících strávených ládováním učiva do mé dcery pozvala k sobě do kabinetu. Tak jsem se dostavila, malá jako obvykle. Pravidelně dostávám ze všech stran vynadáno, že jsme
zase neudrželi váhu, že je pomalá, že málo cvičíme, že má nevhodné boty, oblečení, že ortopedické vložky jsou už malé, brýle slabé. Nejhůř mi bylo, když jsem šla do obchodu zaplatit ukradené čokolády, když to po nějakém čase prasklo.
Asistentka Kačenka mi dala kafe a řekla: „Vaše Evča je naprosto úžasná, važte si toho daru.“ Nevěřila jsem svým uším a ona pokračovala: „Mám vážné plicní onemocnění a nemůžu chodit rychle. Na třídním výletě šla Evča ke mně a řekla,
‚pojď, já půjdu s tebou vzadu, když máš ty plíce.‘ Víte, už tu pracuji mnoho let, a ještě nikdy se žádné dítě do mě takhle nevžilo, jako Eva. Je to dar a užívejte si to!“ Samozřejmě jsem zase slzela dojetím. A tak se snažím si užívat, že je potřeba prát znečištěné prádlo, dávat do opravny rozbité mobily, každý den kontrolovat velikost porcí, vyčištěné zuby, brýle, učesané vlasy. Když vím, že tu chodí lidé-andělé, kteří na nás v dobrém myslí, tak mi to stačí a můžu jít dál. Stojí to za to a může to být i velká radost.
Nejvíc by mi pomohlo, kdyby dcera přestala mít věčný hlad, abych nemusela tolik kontrolovat spotřebu jídla.